Hlavní stránka » Archiv článků » Fejeton na dospělost

12. prosince 2017

Fejeton na dospělost

Jaký máte náhled na dospělost vy, zkuste přečíst fejeton družině a zkute se společně zasnít, jací chcete být až budete dospělí a jací naopak nikdy nebudete?

Dospělá či nedospělá? Tím si poslední dobu lámu hlavu pořád. Popravdě nemám tušení, co být dospělou znamená. A myslím, že v tom tápe hodně lidí. Ale ať už jsem nedospělá, či dospělá, dospěla jsem k tomu, že bych o tom mohla zkusit napsat fejeton. Jenže, co dělá fejeton fejetonem?

Hlavní je prý téma, mělo by být takové, aby se v něm každý trochu našel. No myslím, že to by můj pokus o fejeton splňoval. Koneckonců říká se, že každý jednou dospěje, i když uznávám, že by se o tom dalo polemizovat… Cílem fejetonu také není přinést řešení nebo rozuzlení problému, což mi vyhovuje… Nemám řešení ráda a ona nemají ráda mne, alespoň to tak vypadá v mých písemkách matematiky, kde mi vždy jedno uteče, druhé se schová a třetí je pro jistotu špatně. Myslím, že řešení dospělosti se mi taky schovalo nebo uteklo. A myslím, že nejen mě a dalším nedospělým ale i těm co se nedospěle za dospělé považují nebo těm co za dospělé jsou považováni jinými dospělými, kteří by sami raději dospělými nebyli.

A je tu ještě jedna věc, bez které fejeton není fejetonem. A to je vtip. Ale ne ten, kterým se baví malé děti, ale ten dospělý. Ten vtip, který je občas trochu smutný, který se spíš vysmívá, nežli směje. Ten, který kritizuje ve chvíli, kdy chválí a chválí ve chvíli, kdy kritizuje. Ten, kterému se říká ironie. A přesně tou trochu pohrdavou trochu nešťastnou a přece vtipnou ironií by měl fejeton prý oplývat. Jenže co když v sobě smysl pro ironii zkrátka nemám? Mohu vůbec napsat fejeton. Nad tím jsem dlouho přemýšlela až do jednoho odpoledne, kdy jsem viděla dva takzvané dospělé, které se rozčilovali nad tím, že někdo obsadil jejich parkovací místo. Podívala jsem se směrem k tomu místu, o kterém mluvili, a spatřila jsem osamoceně stojící auto na jinak prázdném parkovišti. Nechápavě jsem se těch dvou zeptala, proč nezaparkují jinde? Odpovědí mi bylo, že to pochopím, až budu dospělá. Tehdy mi došlo, že ačkoli ironii nemám v sobě, neuteču před ní. Vždyť ti ironičtí nedospěle dospělí, kteří sami nevědí, co znamená být dospělý, jsou všude kolem.

Pojem dospělost chápe každý, nebo to tak vypadá alespoň na první pohled. Někdo se jí bojí, jiný po ní touží, další se s ní nedokáže vypořádat, někoho pohltí už jako děcko a někdo ji nepotká nikdy. Ale ať se zeptáte kohokoli, nikdo vám na otázku, kdo je dospělý, zcela jasně neodpoví. Věřte mi, já to zkoušela. Ptala jsem se dospělých i nedospělých a každý tvrdil něco jiného a většinou tomu, co řekli, sami nerozuměli. Říkali, že dospělí jsou zodpovědní, ale nevěděli, co znamená zodpovědnost. Říkali, že dospělí pracují, ale úřad práce asi nikdy nenavštívili. Říkali, že dospělí mají rodinu, ale osamělé kariéristy nikdy nepotkali. Říkali, že to jsou ti, kteří oslaví osmnáctiny, ale takové lidi mám už i ve třídě a, bez urážky, dospělí opravdu nejsou. Tou nejpodivnější a nejděsivější odpovědí bylo, když mi někdo řekl, že dospělý je ten, který se rozhoduje rozumem, kdo umí dělat kompromisy. Připomnělo mi to Krylovu píseň Zkoušku dospělosti, u které mi běhá mráz po zádech. Víte, kryl má mnoho děsivých písní, ale tahle je doslova jako z hororu. A ona ta dospělost možná horor je. Vždyť v ní jsou děsivé bestie jako šéfové a exekutoři. Navíc je zasazená do šedi stereotypů a nenechá člověka vymanit se z pozice, do které nás postaví naše osmnáctiny.

Ale vždycky jsem dospělost takhle nevnímala. Když jsem byla dítě, vnímala jsem ji jako pohádku. Dospělost znamenala svobodu, bylo to místo, kde budu moct být, kýmkoli budu chtít. A netěšila jsem se jen já, těšili se všichni. S nadšením jsme si vzájemně líčili svou budoucnost v podobě prezidenta, kosmonauta, zpěvačky nebo policistky. Dospělost byla taková naše Země Nezemě se spoustou kouzelných věcí. S autem, které nás zaveze, kam se nám zamane, aniž bychom ho odrážením museli pohánět. S kartičkou, která nám jen za 4 číslíčka dovolí vykoupit celé hračkářství. A se šminkami, které z nás s trochou snahy udělají krásné Růženky a Popelky. Osmnáctiny pro mne byly vlastně takovým Petrem Panem, vysvoboditelem od uklízení pokojíčku a dělání domácích úkolů.

Jak to, že se tahle moje vize tolik změnila? Je to snad tím, že jsem dospěla? A pokud ano, tak k čemu jsem vlastně dospěla? Dospělá, či nedospělá?

Autor: Hana Kyprová (Paprika)

Přečteno 1032×


Komentáře

Názory ke článku Fejeton na dospělost

Přidat názor

Váš e-mail nebude nikde veřejně zobrazen, bude sloužit administrátorům pro jejich potřeby.

Kontrolní otázka (odpovídejte číslicí, např. 5):





Vyhledávání